1elektrosmog | Autismus a elektromagnetická pole

Výsledky studie amerických vědců (George L. Carlo, Tamara J. Mariea) naznačují, že elektromagnetické záření z bezdrátových zařízení může být spolupůsobícím činitelem (synergenem) v etiologii autismu, a to ve spojení s dalšími environmentálními a genetickými faktory.

Autismus je vývojové duševní postižení s dosud nevyjasněnými příčinami, projevující se abnormální sociální interakcí, opakujícími se vzorci chování a narušenými komunikačními schopnostmi, objevující se před třetím rokem věku. Jeho mnohonásobný nárůst se datuje v USA od konce 70.let, ale dramaticky výskyt vzrostl v poslední dekádě, a to i v dalších tzv. vyspělých zemích, vč. ČR. K fyziologickým symptomům patří snížené funkce jater, ledvin a gastrointestinální poruchy. Konstelace symptomů chování odpovídá patologii, která zahrnuje poruchu normální mezibuněčné komunikace.

Hypotézy o příčinách zahrnují: genetické predispozice vč. snížené kapacity metylace DNA vedoucí ke snížené schopnosti detoxikace těžkých kovů (příp. jiných zátěží), snížená funkce neurologické adaptability, zvýšená citlivost k oxidativnímu stresu, biologické podmínky jako působení virů a bakterií (např. borélie...). Vzhledem k tomu mohou svou roli sehrát  transgenerační akumulace těžkých kovů (příp. jiných toxických ložisek), působení těchto látek v životním prostředí (např. z tepelných elektráren, kontaminované potraviny,...) nebo jako nežádoucí produkty léčebných postupů (amalgámové dentální výplně, vakcinace), které se podle všeho mohou stát za určitých podmínek pověstnou poslední kapkou.

Předpokládá se, že negativní role těžkých kovů je dána jejich interferencí s proteinovou syntézou a jejimi substrukturami a s enzymatickými funkcemi (např. měďnaté výpary inhibují polymerizaci proteinu tubulinu do mikrotubulí - součástí mezibuněčné komunikace, ionty mědi zabraňují růstu neuronálních somat, což vede k jejich degeneraci).

Nárůst incidence autismu je v poslední dekádě souběžný s rozšiřováním bezdrátových technologií, které jsou kontroverzní svými rovněž nevyjasněnými biologickými účinky.  Jak poznamenávají autoři, pod povrchem efektů EMP se údajně nachází narušení na mikrotubulích založené mezibuněčné komunikace vlivem nevhodně spuštěné ochranné odezvy, jež zpronevěřuje buněčnou energii. Do těchto buněčných odpovědí lze zařadit i uzavření kanálů aktivního transportu, což vede ke snížení permeability buněčné membrány, dalším ztrátám v buněčné energii, intracelurárnímu nárůstu volných radikálů, narušení opravné funkce DNA a širokému spektru z toho vyplývajících příznaků.

Narušení mezibuněčné komunikace vyvolané elektromagnetickými poli (EMP) a snížená permeabilita buněčné membrány může být rozhodující ve snížené schopnosti organismu zbavovat se těžkých kovů, což vede k jejich vyšším koncentracím v buňkách. Přitom v případě léčebného ovlivnění autismu již existuje jistá shoda na tom, že první úroveň terapie by měla zahrnovat právě detoxikaci postiženého od těžkých kovů, což přináší v řadě případů zlepšení symptomů.

Autoři studie tedy vyšli z prostého předpokladu, že pokud působením EMP dochází ke snížení permeability uzavřením aktivních transportních kanálů, pak eliminace EMP povede k jejich otevření a tím k čištění buňky od kovů v závislosti na jejich molekulární hmotnosti. Pokud by se tedy těžké kovy detoxikovaly později v průběhu léčebného procesu než "lehké", svědčilo by to o časově závislém otevírání kanálů v důsledku eliminace působení EMP.

Detoxikace organismu od kovů byla sledována prostřednictvím rozborů moči, kůže (vlasů) a výkalů. Byly sledovány toxické kovy jako olovo, měď, berylium, arsen, hliník, antimon, uranium, rtuť a cín a také metabolické prvky jako hořčík, vápník, sodík a draslík.

V průběhu testů bylo zřejmá hepatotoxicita hliníku a nefrotoxicita berylia. Jaterně zaměřené subjekty tendovaly více ke zbavování se hliníku, zatímco "ledvinové" berylia. To napovídá, že patrně existují 2 kategorie poškozených dětí: první jsou pod vlivem toxinů jako výsledku transgenerační akumulace a druhá je výsledkem těhotenské akumulace během vývoje plodu. Takže rodinné predispozice mohou být ve skutečnosti výsledkem kombinované náchylnosti v důsledku nedostatečné metylace (hypometylace) DNA a nadměrné expozice škodlivinami ze životního prostředí.

Celkově shromážděná data této ojedinělé studie naznačují, že těžké kovy byly detoxikovány v závislosti na čase a své hmotnosti po eliminaci hlavních zdrojů EMP z klinického a domácího prostředí. Poznatky poukázaly na signifikantní roli EMP v etiologii autismu a účinnosti terapeutických zásahů. Dopad expozice EMP může být přímý v dřívějším propuknutí symptomů vztažených ke genetické predispozici nebo nepřímý v zadržování zmíněných škodlivin v buňkách akcelerujících příslušné symptomy. Oba mechanismy - časné propuknutí a akcelerace - mohou působit současně a potvrzují domněnku, že elektromagnetické záření z bezdrátových zařízení je spolupůsobícím činitelem v příčinách autismu, ve spojení s genetickými a environmentálními faktory.

Z hlediska zdrojů EMP lze rozlišit 2 kategorie - vyzařování blízkého pole a pole vzdáleného. Blízké zdroje disponují intenzivnější energií, jež je schopná hlubšího průniku do tkáně (např. mobilní telefony, domácí bezšňůrové telefony, dětské chůvičky, routery WLAN, blízké vysílače BTS). Vzdálené pole je tvořeno hlavně tzv. pozadím, vzniklým z enormního počtu vzdálenějších současně zapnutých bezdrátových zařízení. To sice nemá takovou energii, ale je třeba podotknout, že některé studie naznačují, že intenzita EMP nemusí být jediným determinantem biologických dopadů. Svou roli by mohla hrát koherence nebo forma vlny nesoucí informaci. Série studií dokonce napovídá, že genetické efekty mohou být nakonec důsledkem vzdálených polí. Obyvatelstvo vč. dětí a pracovníci jsou dnes více či méně exponováni oběma typy polí.

Pravděpodobnost biologické odezvy spojené s blízkým a okolním polem vyplývá z poznatků, že biologická reakce může být spuštěna rozpoznáním přítomnosti koherentní, invazivní vlny prostřednictvím membrány biologické buňky. Zde je třeba poznamenat, že nosná vlna radiových vln v rozsahu asi 800-1900 MHz není jednoduše membránou buňky rozpoznána. Jejich oscilace je příliš rychlá, aby byla zachycena řasnatými senzorickými proteiny buněčné membrány, které odpovídají slučitelnou vibrací. Rozpoznání nastává, pokud informační nosná vlna nebo druhotná vlna kmitají v rozsahu hertzů. Např. je zde přítomen 2 Hz signál identifikující přítomnost mobilu v dosahu základnové stanice a vlna hertzové frekvence nese zpakovanou informaci, kdykoliv se hovoří apod.

Po membránovém rozpoznání nastane série ochranných biochemických reakcí uvnitř buňky, vč. stresové proteinové odezvy, která vede ke "ztuhnutí" buněčné membrány a přeruší se kanál aktivního transportu. To vede m.j. k vytváření nitrobuněčných odpadních produktů např. velmi reaktivních volných radikálů. Při přítomnosti těžkých kovů je pravděpodobné, že jejich velké molekuly jsou v důsledku uzavření transportních kanálů "uvězněny" v buňce a  nedochází k jejich vylučování. 

Tyto reaktivní molekuly jsou účastny přinejmenším ve 3 mechanistických formách spojených s vyvoláním onemocnění. První nastává při napadení mitochondrií vedoucím k buněčné dysfunkci (např. doloženo studiemi o narušení hematoencefalické bariéry v důsledku expozice EMP). Druhá je narušení samoopravných procesů DNA (doloženo přítomností mikronukleů v buňkách následně po expozici EMP). Třetí se vztahuje ke změnám ve skladbě mRNA a následné transkripci stresové informace v mitochondriálním a nukleárním DNA, zapřičiňující strukturu mitotických dceřinných buněk, které mají být změněny. Tento třetí mechanismus představuje environmentálně vyvolanou genetickou změnu, která může vysvětlovat  samoopakující se patologii autistických pacientů.

Z perspektivy klinické nemoci tyto mechanistické cesty ovlivňují všechny kritické úrovně neuro-behaviorálních funkcí. Spojení narušení samoopravy DNA a normální apoptózy může vést k samoreplikovatelným genetickým změnám, konzistentním s rodinnými predispozicemi k oslabené neuroadaptaci. Obecné narušení normální buněčné funkce, zejména mechanismu, který má zastavit abnormální růst buněk a kompenzovat negativní vlivy z životního prostředí, je mechanismus, který může vysvětlit zvýšenou náchylnost k oxidativnímu stresu.

Kombinovaný účinek buněčné dysfunkce v důsledku expozice elektromagnetickými poli spočívá v narušení mezibuněčné komunikace v uzlech a mikrotubulárních systémech, které pak nejsou schopny vzájemně komunikovat, funkcionální povely mezi buňkami, tkáněmi a orgány se nepotkávají a fyziologické procesy se stávají oslabenými. Např. nejsou přenášeny informace z lokálních buněčných skupin nebo tkání do imunitního, nervového nebo endokrinního systému. To má konečný dopad na funkce orgánů a celého organismu, což se ve výsledku často projeví v klinických symptomech.

Mimo intracelurární účinky je třeba zmínit fakt, že v těžkých kovech se za působení EMP mohou za jistých podmínek indukovat elektrické proudy a zvyšovat tak galvanický efekt.

Z klinického hlediska je podle autorů studie jasné, že detoxikace od těžkých kovů se výrazně zvýšila eliminací EMP z okolí pacienta při jejím provádění.

Je třeba uvést, že mechanismy nepříznivého působení EMP, které autoři uvedli v souvislosti s autismem, se mohou hypoteticky dotýkat omezení obecné schopnosti detoxikace buněk a organismu od řady jiných zátěží - dalších chemických látek, toxinů, metabolitů a mikroorganismů (virů, bakteriíí, plísní a jejich produktů), což může být příčinou řady onemocnění a zdravotních problémů, s nimiž si současná medicína v podstatě neví rady. Jak uvádějí i další vědecké studie, narušení intercelurární komunikace, která je podle nejnovějších poznatků založena i na specifickém přenosu elektromagnetických vln mezi buňkami, může v důsledku vést až k nejzávažnějším nemocem (viz práce na podkladě teorie Herberta Frőhlicha - 1905-1991). 

Je také otázkou, zda nemohou mít na druhou stranu tyto vlivy negativní účinek na samotnou výživu buněk omezením možnosti průniku některých žádoucích látek nebo změnou iontových poměrů v buňce potřebných k jejich vstřebávání a zapojování se do enzymatických aj. procesů. To by spolu s omezením detoxikačních schopností buňky představovalo otevíralo nepřímou cestu k závažným zdravotním důsledkům chronického charakteru.      

Vše nasvědčuje tomu, že biologické působení EMP má daleko širší podobu a při posuzování vlivů nelze ustrnout na prvoplánových přístupech typu termických účinků. Zkoumání mechanismů na buněčné úrovni se jeví být pro tento výzkum jako velmi relevantní.

Na podkladě zahraničních materiálů:
R.A.Muselík
www.elektrosmog.cz

Journal Australasian College of Nutritional & Environmental Medicine (www.ACNEM.org) - Vol. 26, No.2 (August 2007), pages 3-7
ke stažení na: avaate.org/...